V sobotu ráno v 5,15 jsme měli sraz před vlakovým nádražím v Šumperku, abychom se společně vydali do Kroměříže. Sešlo se nás dvanáct, včetně našeho odcházejícího kaplana O. Petra Káni. 

V Kroměříži jsme zahájili pouť u kříže na břehu řeky Moravy. Ještě nikdy jsem nešla tolik kilometrů v takovém vedru a měla jsem z celé pouti obavy, jestli to zvládnu, jestli dojdu a nezpůsobím spolupoutníkům nějaké komplikace. 

Naše kroky zamířily do zhruba deset kilometrů vzdálených Kvasic, které jsme obešli, abychom se do nich z druhé strany vrátili.:-) Cesta vedla mezi poli s kukuřicí a sluníčko začínalo připalovat. Modlili jsme se růženec a přišla první krize. V Kvasicích jsme se najedli a vydali vzhůru po louce, na které byly třešně. Napojili jsme se na asfaltovou cestu, která vedla do dědiny, poslední před slibovaným lesem. Někteří šli bosky, a to bylo pro mě velkým povzbuzením. Krize opadla. V jednom domě jsme poprosili o vodu a šli na Tabarky, kde byla obědová pauza.

Tady začala nejpříjemnější a nejhezčí část celé cesty. Především jsme zjistili, že jsme za půlkou cesty a to mě povzbudilo. Cesta nevedla po asfaltu, ale po lesních pěšinách a co k tomu dodat, v lese je vždycky krásně. Krátce po poledni jsme vyšli nejvyšší kopec naší cesty. Šlo se celkem rychle a cesta nebyla jen ve stínu, tak jsem musela zpomalit. Dostavila se druhá krize a naštěstí poslední.

Pokračovali jsme dál a mě udržovala při životě zastávka v Jankovicích, kde jsme se občerstvili v místní hospůdce a navštívili kostel. Zbývalo nám posledních osm kilometrů a já celá šťastná, že jsem došla až sem a že to všichni dobře zvládáme.

Jak jsme vyšli z lesa, potkali jsme skupinku poutníků od Prostějova. To bylo moc milé, šly s nimi i děti.

Zamířili jsme na rozcestí Bílý kámen a odtud už jsme srdcem seběhli a nohama doploužili na Velehrad. Nejúžasnější byla pro mě poslední část cesty, kdy nad vinohradem vykukovaly zlaté vrcholky velehradské baziliky. Pak nebyla poměrně dlouho vidět a najednou se ukázaly celé střechy obou věží. V Modré u křížku jsme počkali na ostatní a za zpěvu úryvku Na Velehradě bratři ze Soluně, došli až na Velehrad. Cesta vedla mírně do kopce a na vrcholku se objevila celá bazilika z pro mě zcela neznámého pohledu. Já jsem vám měla takovou radost, že nebýt bolavých nohou, asi skáču deset metrů vysoko. Ale skákala jsem v srdci a to se taky počítá :-)

V šest hodin jsme měli domluvenou mši svatou na Stojanově. Zde byl pro mě důležitý okamžik, kdy nás o. Petr při kázání vyzval, abychom si udělali pohodlí a klidně si lehli, protože v Boží náruči si můžeme odpočinout. Moc jsem nevěřila vlastním uším, tak jsem se ještě jednou zeptala, jestli si opravdu můžu lehnout. A že jo, a tak jsem šla.

Při obětování se mi udělalo zle, asi ze mě opadl všechen ten stres a strach, že to nezvládnu. Odešla jsem z kaple, udělalo se mi líp a přišla jsem rovnou na přijímání. Po skončení mše svaté jsme šli ven.

Obětavý Martin, který nám vezl věci, ještě nedorazil a tak jsme šli obhlédnout okolí a koupit si něco k jídlu. Za půl hodiny přijel, nafasovali jsme věci a šli se ubytovat. Otec Petr rozdával vstupenky do VIP zóny na Koncert lidí dobré vůle. Dostali jsme je od šumperských farníků, jejichž dcera Klárka vyhrála cenu. Pro ně byl koncert moc pozdě. 

Napřed jsem vůbec nechtěla jít, protože jsem zrovna nestála o televizní kamery a navíc jsme byli špiinaví a zpocení, no prostě jsme vypadali tak, jako když celý den jdete. Nakonec mě Janča přemluvila a já byla šťastná, že jsem šla. Seděli jsme z doslechu i dovidu všech televizních kamer a koncert byl opravdu krásný zážitek. Hradišťan s Filharmonií, Nezmaři zpívali Hej čkověče Boží s Filharmonií a pak zpívali všichni dohromady i zvlášť. Prostě něco pro mě, tak jak to mám ráda.

Po koncertě jsme se hodili do gala :-) tzn. umyli se a šli na raut, který byl součástí vstupenky. Tam jsme s Jančou povídaly a bylo to prostě v pohodě a v klidu.

Noc hvězdnatá, velmi teplá ve spacáku pod stromem, ráno mě vzbudily sluneční paprsky, modlitba sester, zvony a mše sv. pro ty, kteří celé dopoledne sloužili a nemohli se účastnit té poutní, ani žádné jiné.

Někteří z nás šli na mši novokněží a já s Hankou, Vláďou a Martinem zašli na kafe. Procházeli jsme se až do času hlavní mše. Na mši jsme byly se Šárkou v bazilice, sluníčko jsem neriskovala. Na začátku o. arcibiskup přivítal všechny poutníky a zvlášť ty, co přišli pěšky. To mě zahřálo u srdce.

Pouť mě přinesla spoustu úžasných věcí, děkuji všem, kteří se mnou putovali a podrželi mě úsměvem, povzbudivým slovem, buchtou, kapesníky, hroznovým cukrem s hořčíkem. Děkuji všem, které jsem potkala.

Úžasné bylo, jak jsem se v pondělí cítila úžasně čistá a umytá, během koncertu i mše mi takly slzy a já je nechala téct...