Na setkání animátorů v Kroměříži jsme dostali velmi neobvyklý úkol. Každý z nás měl v tašce účastníka sešitek "Dobrá zpráva podle Lukáše". Během setkání, kdy přesně, to už nevím, zazněla výzva, abychom na první stránku sešitku napsali verš z Bible, který nás oslovil, osobní věnování a podpis spolu z místem, odkud pocházíme. Na konci sešitku bylo několik prázdých stránek, kam jsem měla napsat svoje osobní svědectví o setkání s Bohem. Pro mě to byl úkol velice těžký, ale nějak jsem se s tím poprala.

Jakmile jsem svědectví i s přáním napsala, odevzdala jsem ho na určené místo a byla jsem zvědavá, co se bude dít dál. Při závěrečné mši svaté jsem si vytáhla sešitek z košíků, které mezi námi roznášeli kněží. Když jsem jej otevřela, vyrazilo mi to dech. Děvče v něm psalo o svém problému se sebepřijetím, o tom, jak jí Bůh skrze lidi v jejím okolí pomáhá, aby si začala sama sebe více vážit.

Tehdy jsem si vůbec nechtěla přiznat, že je sebepřijetí i můj problém a snažila jsem sama sobě namluvit, že se mě to netýká. Po přečtení svědectví jsem už nemohla mít dále zavřené oči a dál tvrdit, že se mě to netýká. Vždyť to bylo do očí bijící.

A v tuto chvíli začala moje trnitá cesta k sobě samotné, k uvědomění si svojí vlastní hodnoty. K vědomí toho, že mám v Božích očích úplně stejnou hodnotu jako člověk, který stojí vedle mě. Pochopila jsem, že to není tak, že by byli všichni lidé, pak dlouho nic a potom teprve já. Všichni máme stejnou startovací čáru.

Když se ohlédnu na ty čtyři roky, které od té doby uplynuly, jsem nesmírně vděčná Pánu Bohu a lidem, které jsem potkala a kteří mi pomáhali a stále pomáhají. Vím, že bych to sama nezvládla.

Děkuji autorce svědectví, které mě nakoplo a věřím, že i moje svědectví posloužilo k dobrému.